Poetry & Performance. The Eastern European Perspective – Praha, Letohrádek Hvězda

Žilina 2017-2018

Belgrad 2017-2018

Zürich 2018 – RCNKSK

Dresden 2019 – RCNKSK

Wrocław 2020 – only consulting 

Liberec 2020-2021 – RCNKSK

Budapest 2021 – RCNKSK

Dnipro 2021-2022 – RCNKSK

Prague 2024 – RCNKSK

Díla výstavy Poetry a performance jsou často práce na papíře, s textem, mluvou, apod. – vizuálně  křehká díla. Okamžitě nám bylo jasné, že tak k tomu musíme přistupovat. Vytvořit bílý éterický prostor, doplněný co nejjednodušším fundusem, kde každé sebemenší dílo vynikne. 

Materiálově jsme zvolili bílou barvu: stěny, papír, látku doplněnou co nejsubtilnějšími konstrukcemi ze surové oceli. Nepopsaný bílý hedvábný papír či látka svým charakterem dobře doplňuje povahu vystavených prací.  Tato materiálová kombinace zapadala koncepčně i do doby vzniku děl, kdy  umělci často pracovali s běžně dostupnými levnými materiály a díky tomu se mohli svobodně vyjádřit. Také z tohoto jsme pracovali s výše uvedenými materiály a většina výstavního mobiliáře byla vyrobena formou DIY.

Čekal na nás ale zásadní problém  a to bylo audio a především video.
Instalovat audiovizuální díla v galeriích je již dlouhou dobu běžné. Tomáš Glanc však přišel s konceptem výstavy, kde je potřeba vedle sebe prezentovat 40 filmových děl a 20 zvukových a vedle toho řadu obrazů, fotografií, prací na papíře a knih. Jejich forma je často velmi různorodá. Nesmí se mezi sebou rušit a každé musí vyznít samo o sobě.
S takovým zadáním jsme před šesti lety započali spolupráci na tomto dlouhodobém projektu. Výstava tehdy měla za sebou dvě zastávky: v Žilně a v Bělehradu. Autorům výstavy bylo jasné, že i přes celkově povedenou instalaci přináší takové množství audiovizuálních děl nemalé problémy z hlediska přístupnosti a uchopitelnosti pro návštěvníka, tak po technické stránce.
Začali jsme hledat formu prezentace, která by návštěvníka nezatěžovala, nemusel čekat na smyčku několika videí na jedné projekci, nemusel si nasazovat sluchátka, aby měl z každého díle vjem od prvního spatření a když ho zaujme, tak si ho užije celé.

Rozhodli jsme se instalovat videa stejně jako klasické umění, jedno vedle druhého s fyzickými exponáty na  stěny  i v prostoru v různých měřítcích (televize, monitory, projekce). Hledat rovnováhu mezi jednotlivými díly, aby mezi sebou komunikovali. Tento koncept mohl fungovat pouze za předpokladu, že se podaří k návštěvníkovi dostat zvuk jinak, než pomocí sluchátek.  Celý projekt byl poměrně podfinancovaný a my hledali řešení. Reproduktory jsme si nakonec museli vyrobit z na bílo natřených tubusů od papíru kombinovaných s nejlevnějšími reproduktory k počítači, jaké jsme sehnali. Nad návštěvníkem jsme zavěsili tuto  “audiosprchu”. Výsledek byl takový, že celou expozicí se rozléhal mírný šum, ruchy, útržky řeči z celé výstavy na velmi nízké úrovni intenzity. A když se návštěvník ocitl přímo pod reproduktorem. Mohl jen tak nakouknout, zkusit, zda ho zaujme nebo si užít celé dílo. To pomohlo mnohá díla zpřístupnit širšímu obecenstvu. Výstava byla instalačně natolik specifická a vidina toho, že bude putovat na další místa po Evropě vedla k tomu, že jsme instalaci nejen navrhovali ale sami vyráběli a instalovali, řešili instalaci audiovizuální techniky i osvětlení. 

Z jednotlivých instalací nám postupně vznikl takový instalační set, který jsme vždy přizpůsobili místnímu prostoru či vystavovaným dílům. Výstavní fundus (vitríny,  audiosprchy, stojany pro monitory, přehrávače) se při každé repríze doplnil či přizpůsobil . Na každé zastávce jsme společně s kurátory řešili integraci místní skupiny umělců, aby se téma celé výstavy propojilo s místem. A tak se z naší práce na projektu Poetry&Performace nakonec vyklubal Design&Built projekt, který trval šest let během nichž vzniklo šest instalací. Každá výstava byla něčím specifická a vždy jsme instalaci přizpůsobili možnostem a kvalitám  daného prostoru. V Zurichu (Shedhalle, 2018), v rozlehlé bývalé textilní továrně, jsme  vytvořili poetickou a křehkou instalaci zalitou bílým difuzním světlem. V Drážďanech (Motorenhalle, 2019), výrazně menší továrně, jsme opět využili možností otevřeného prostoru v zemitější a hodně nahuštěné formě. Dále jsme pokračovali v bývalých lázních v Liberci (Oblastní galerie Liberec, 2020-21), kde byla výrazně posílena část zvukových básně. Následovalo covidové mezipřistání v bývalém bunkru ve Wroclawi, které ovšem řešilo muzeum po své ose. V komornější verzi, kdy byly k dispozici pouze dvě menší místnosti vznikla instalace v Budapešti (Kassak, 2021). Nejdále na východ jsme instalovali v Dněpru (DCCC, 2022), kde jsme  celou výstavu nachystali v rozsáhlých prostorách za 5 dní s několika pomocníky ve třech lidech. Poslední instalace přenesla projekt do renesanční stavby v letohrádku Hvězda v Praze (muzeum Literatury, 2024) , kde instalace v komplikovaném prostoru zabrala nekonečné množství času.